Naše první Kralupská ťapka
Jednoho srpnového odpoledne mi zavolala kamarádka Jana a mezi řečí o všem možném mi sdělila, ať si uděláme s dcerou Káťou 18.9.2021 čas a přijedeme i s naší chlupatou belgickou ovčačkou Čildou na „srandamač“ Kralupská ťapka, který pořádá její cvičák. „Bude to legrace, úkoly pro psy i páníčky vymýšlím já, tak si to užijete“, oznámila mi. Protože naše kamarádství trvá už bezmála 30 let a Janu znám poměrně dobře, bylo mi jasné, že protestovat nemá smysl a tak jsem si poslušně zaškrtla v kalendáři 18.9. A když vymýšlí úkoly ona, tak jsem si byla jistá, že si to opravdu užijeme… což se později potvrdilo.
Psy (konkrétně belgické ovčáky) chovám stejně dlouho, jako se znám s Janou, a jednu dobu jsem i poměrně intenzivně cvičila. Vždy jsem si zakládala na tom, aby mí psi byli vychovaní i vycvičení, jednu dobu jsem cvičila i podle IPO řádu. Po telefonátu mě trochu polilo horko při představě, že bych měla na cvičáku předvést něco s naší současnou fenkou, která je výcvikem téměř nepolíbená. Bez problémů zvládá pouze přivolání a pár cviků poslušnosti. Chvíli jsem uvažovala, jestli jí podrobit nějakému rychlokurzu, ale nakonec jsem usoudila, že by to bylo zbytečné a tak jsem tenhle nápad zavrhla hned v zárodku. Trochu jsem se spoléhala na to, že nějaké body snad naženeme s Káťou našimi kynologickými znalostmi – úkoly byly nejen pro psy, ale i pro jejich psovody. Přihlášku jsem ale pro jistotu vyplnila na dcery jméno – věděla jsem, že ona si to tak víc užije, když bude oficiálně psovod ona. A druhý důvod byl čistě alibistický – aby pod případným výcvikovým fiaskem nebylo mé jméno.
V den „D“ jsme dorazily na kralupský cvičák brzy ráno a musím říct, že na mě hned dýchla příjemná, mě dobře známá psí atmosféra. Pryč jsou doby Svazarmu, kdy člověk viděl na cvičácích v 90% německé ovčáky, sem tam rotvajlera, dobrmana, výjimečně knírače a podobné „exoty“ jako byly v tu dobu i mí belgičtí ovčáci. Rozmanitost plemen byla veliká – převažovaly borderky, pár německých ovčáků jsme také zahlédly, bylo vidět všechny možné rasy teriérů, pyrenejský ovčák, jezevčík, belgičtí ovčáci, dalmatin, dokonce obří černá doga a nesmím zapomenout na plemeno nejrozmanitější a tím je český voříšek. Radost pohledět.
Hned po příchodu a prokázání se očkovacím průkazem (naštěstí jen psím, ten náš nikdo vidět nechtěl) jsme šly čekat na první disciplínu, kterou byla jízda psa v dětském kočárku. Odvážnější mohli zkusit i kolečko. Už jsem začala tušit, že bude opravdu legrace. Neviděla jsem všechny soutěžící, ale myslím, že nakonec jsme to zvládli všichni. V duchu jsem záviděla těm s pidi psíky, s kterými psovodi neměli problém je do kočárku naložit a ti si většinou svou vyhlídkovou jízdu náležitě užívali. Čilda mezi ně rozhodně nepatřila. Jak se ukázalo, raději stojí svými čtyřmi tlapkami pevně na zemi, a vrtkavý kočárek se jí příliš nezamlouval. Ale povinné kolečko kolem překážky jsme nakonec úspěšně dokončily. Horší to bylo s tunelem, kam nestrčila ani nos s výrazem: „Co to po mě chceš?, tam já teda rozhodně nevlezu.“ Naštěstí jsme splnily na 100% alespoň vědomostní část pro psovody, kterou bylo hádání názvů filmů podle emoji obrázků.
Po prvním stanovišti jsme mohly vyrazit již na trasu, která byla dlouhá necelých 15 km a vedla moc krásnou přírodou. Hezký úsek procházel kolem Vltavy s vyhlídkou na zámek Nelahozeves, a pak velkou částí kolem zámeckého parku ve Veltrusech. Téměř finálová rovinka vedla sice kolem průmyslové zóny, ale to nám vůbec nevadilo.
Hned na prvním stanovišti ještě na cvičáku jsme utvořili malou skupinku podle plemenné příslušnosti – šli jsme ve složení 5 lidí (já, Káťa, Jakub, Natálka a Jirka) a tří belgických ovčáků, naší zrzavé Čildy a černých groenendaelů Suri a Carbona. Jako doprovodného psa jsme měli ještě nesoutěžícího vypůjčeného australáka Finna.
Další úkol byl nedaleko od cvičáku, přímo u Vltavy, kde psi s psovody museli zvládnout slalom s míčkem na lžíci, nějaký ten aport a psovodi si také opět potrápili hlavičky. Naštěstí se jednalo o jména pohádkových psíků, takže tady Káťa bodovala. A vesele jsme pokračovali dál. Nebudu zde vypisovat všechna stanoviště a všechny úkoly, jen shrnu, že některé byly velmi zábavné, ale jiné nás opravdu potrápily. Mě osobně velmi pobavil úkol cca někde v půlce trasy, který se jmenoval Koloběžka. Smysl spočíval v tom objet altán na koloběžce, mít psa na vodítku tak, aby se nepletl do cesty, hezky běžel vedle psovoda, zkrátka aby ve zdraví dojel pes i psovod. Káťa nastoupila s Čildou sebevědomě, bohužel Čilda je více fixovaná na mě než na ní, takže úsek, kdy se na koloběžce vzdalovaly ode mě, trochu drhnul – Čilda se neustále otáčela, zastavovala, zkrátka nechtěla příliš spolupracovat. Přesto se Kátě podařilo dovléci jí až do bodu, kde Čilda instinktivně pochopila, že v tuhle chvíli se už vrací a když zabere, bude to mít rychle za sebou a bude se moci vrátit ke mě. A tak zabrala… pomyslnou cílovou pásku protnuly rychlostí, za kterou by se nemuselo stydět ani trénované psí spřežení. Budiž Kátě ke cti, že se na koloběžce udržela až do cíle.
Dalším zajímavým úkolem bylo například měření různých částí těla psa – každý musel nejprve odhadnout, kolik měří např. ocas jeho psa a pak mu ho sám změřit. V tu chvíli jsem litovala, že nesoutěží náš australák Finn – u ocásku bych se trefila přesně vzhledem k tomu, že nemá vůbec žádný.
V naší skupině panovala příjemná nálada a tak nám cesta příjemně utíkala. Nejprve měli někteří členové tendence být více soutěživí než ostatní, ale nakonec zvítězil týmový duch a hlavně úkoly pro psovody byla víceméně společná práce nás všech.
Vtipný a zároveň velmi náročný na paměť byl úkol nazvaný Anatomie psa. Z obrázku jsme si museli zapamatovat 10 různých částí těla psa. Jestli si někdo myslí, že to přece není nic těžkého, tak je na omylu. Protože např. jazyk nebyl jazyk, ale aplikátor hydratačního krému a žaludek byl sklad na dobroty. Nejvíc nás potrápilo tzv. sběrné místo vzorků pachu exkrementů, což bylo místo na hřbetě za kohoutkem. Další úkoly pro psiska bylo např. přivolání mezi pamlsky a hračkami, aport vlastní boty (ne psí, ale psovodovy), jízda na dece a další zábavné kousky, které na nás pořadatelé (a hlavně Jana) uchystali.
A tak jsme se postupně prokousávali kilometry i stanovišti s úkoly. Celá cesta nám trvala více jak 5 hodin, což bylo částečně způsobeno i tím, že na jednotlivých stanovištích jsme se sešli i s ostatními závodníky, takže jsme museli chvíli čekat, než na nás dojde řada. Alespoň jsme měli možnost okouknout, jak si vedou ostatní a jaké máme s našimi chlupáči šance. Do cíle jsme dorazili už trochu unavení a hladoví. Tam nás čekalo poslední stanoviště, což byla zavěšená pneumatika a její zdolání skrz. Styl byl volný, takže byly k vidění zajímavé skoky do dálky - psů i páníčků. Poté jsme proběhli cílovou bránou s páskou – zde jsme byli nuceni dostatečně hlasitě i vizuálně jásat (což byl již po tolika zdolaných km a úkolech trochu problém), aby mohla být pořízena fotodokumentace nadšených závodících. A poté jsme už mohli jít posilnit se do místní kantýny. Chválím místního kuchaře - guláš byl vynikající, Káťa zase spořádala hned několik párků v rohlíku najednou. Psiska se také posilnila pamlsky, napila a odpočinula v odkládacích kotcích.
Pozdě odpoledne, kdy dorazili i poslední závodníci, proběhlo slavnostní vyhlášení výsledků. Musím naši skupinu pochválit, protože jsme si nevedli vůbec špatně. Černý Carbon obsadil nádherné 3. místo, Káťa s Čildou se obsadily s jakýmsi teriérem společné 5.-6. místo a Jakub se Suri byl, tuším, kousek za 10.místem. A to při celkovém počtu neuvěřitelných 51 týmů. Káťa se dále podělila o první místo pro nejvzdálenějšího účastníka (byly jsme dva týmy z Ústí nad Labem). Oceněný byl i nejstarší psí účastník a spousta dalších. Cen bylo jako na nějakém mistrovství světa, úplně každý dostal diplom, medaili a věcnou cenu. Navíc ještě nejmladší účastníci (což byly asi všechny děti do cca 14 let) obdrželi i sladkou odměnu.
Pro Káťu to byla první psí akce a musím říct, že byla nadšená – samozřejmě hlavně z umístění a cen, ale i z jednotlivých disciplín a ze samotné procházky. Já nostalgicky zavzpomínala na „staré“ časy, kdy jsem sama cvičila, nasávala dobře známou atmosféru a příjemný pocit z bezva akce, bezva lidí a milých psů. Trasa v krásné přírodě byl pro mě příjemný bonus. Takže za mě, i za Káťu (doufám, že i za Čildu), mohu Kralupskou ťapku jen a jen doporučit. My jsme zde určitě nebyly naposledy.
Lenka Burláková
